Zelení v parlamentních volbách propadli. Propadli jsme dokonce i pod výsledek z roku 2002, kdy se žádná kampaň nedělala, a přesto tehdy Zelení získali téměř o procento hlasů více než v letošních volbách.
O příčinách volebního pádu Zelených se již řeklo hodně. Matěj Stropnický se vzdal pozice předsedy a uzavřel tak kapitolu s názvem „Posun Zelených doleva“. Ta je po mém soudu hlavní příčinou celého neúspěchu. Samozřejmě vedle vnějších vlivů, jako jsou velká roztříštěnost poltického spektra a nástup populistických stran.
Zelení v ČR nejsou zelenými západní Evropy
Jedním z klíčových omylů vnímání českých Zelených je slepá úvaha o tom, že musíme přeci být jako naši západní kolegové. Ano, je to jednoduchý koncept, okopírovat program a komunikaci našich západních kolegů. Nicméně český historický kontext je úplně jiný. Environmentální hnutí v Československu se zrodilo jako boj za přírodu a čistý vzduch proti komunistickému systému, který ekologické aspekty průmyslové výroby dlouho na úkor zdraví obyvatel a přírody přehlížel a bagatelizoval. Logicky se tak formoval blok obyvatel, kteří bojovali proti komunismu, protože chtěli čistou přírodu, zdravé plíce a také svobodu pro politické vězně. Neboť spravedlnost a cit pro lidská práva je vedle ekologie druhým stěžejním aspektem zeleného hnutí. Tuto náladu společnosti dobře podchytil v letech 2005 a 2006 Martin Bursík, kterému se podařilo v momentě malé konkurence na liberálním středu nabídnout zelenou alternativu, která získala širší podporu také z generace aktivistů proti systém před rokem 1989.
Do určité míry byl ale tento fakt důvodem neshod uvnitř Strany zelených, která podle některých tehdy udělala příliš mnoho „pravicových“ kompromisů, a to vedlo k eskalaci vztahů uvnitř strany, která byla vidět i navenek a vysloužila nám nálepku rozhádané strany. Která strana ale není do určité míry uvnitř rozhádaná? Eskalace vztahů bohužel vedla i k ostudné „podpoře“ volby Václava Klause prezidentem ČR. Definitivní ostudou byla účast na neslavném pádu Topolánkovy vlády, na němž se podíleli i někteří nynější členové a členky SZ.
Následný vývoj Zelených po odchodu Martina Bursíka byl spojen s Ondřejem Liškou, kterému se povedlo stranu stabilizovat. Držením středového kurzu nás sice do sněmovny nedostal, ale volební výsledek nad 3 % garantoval možnosti fungování strany na všech úrovních, dokonce se díky dojednávání koalic dařilo uspět v senátních volbách. Ondřej Liška z čela strany odešel po neúspěšných volbách do Evropského parlamentu a otevřela se příležitost pro jiné směřování strany. Směřování, které se sice začalo více blížit západním zeleným, ale šlo proti kontextu a reáliím českého prostředí.
Levicový komunikační pád
Matěj Stropnický na sjezdu v lednu 2016 pochopil svou životní šanci a uspěl v kandidatuře na předsedu. Někteří delegáti tehdy říkali, že přece není co zkazit a že Zelení potřebují výraznou tvář v čele. Bohužel se ukázalo, že bylo co zkazit a že výrazná tvář v čele je sice dobrým tahem, ale nedoprovázela ji jasná komunikace navenek, která by byla v souladu s programem strany, a zejména tématy, jež zajímají voliče, kteří uvažují o volbě Zelených. Matěj Stropnický se namísto státnického smiřování a chytré komunikaci témat po prvním roce předsedování zařadil do kategorie nesympatického a spíše negativního radikála. Teze o omezování létání, nezřetelný postoj vůči NATO, neschopnost jasného a včasného vymezení se vůči Zemanovi či neschopnost jasné veřejné podpory Tibetu při návštěvě čínského prezidenta v roce 2016 bohužel stačily k tomu, aby nás liberální střed přestal poslouchat, zatímco žádný levicový volič nepřišel. Volební kampaň pak ve finále zřejmě fungovala spíše kontraproduktivně, kdy smířlivý tón a neutrální témata byla radikální postavě mezi lídry kandidujících stran málo uvěřitelná. Výsledek 1,46 % tak spíše reflektuje celé období předsedování Matěje Stropnického než volební kampaň. Ostatně v rámci kampaně v ulicích Prahy byla osoba předsedy dotazem každého druhého kolemjdoucího. Realitou je současně i fakt, že lidé nečtou volební programy, ale rozhodují se často podle mediálních zkratek, názorů kamarádů a sousedů a podle dojmů. A tomu se musí podřídit i komunikační styl programu – jasně, stručně a bez radikalismů komunikovat důležitá témata. Nepochopení tohoto zásadního zadání je dalším dílkem do mozaiky levicového pádu Strany zelených.
Kam dál se Stranou zelených – komunální přežití
A kam dál mají kráčet Zelení? Pro možnost restartu je nutný také restart v nejužším vedení strany. V lednu budeme volit nové předsednictvo a s ohledem na výše uvedené je nutností, aby nové vedení bylo především týmem, který se nedívá doprava ani doleva, ale zcela pragmaticky změní kurz komunikace zelených témat navenek. Méně ideového vyhrocení a více zápalu pro skutečně zelená témata a hodnoty. V roce 2018 je totiž zásadním úkolem obhájení pozic v komunálních volbách. Komunální politici totiž tvoří základ zeleného know-how, proto bude na novém vedení vdechnout cca 300 komunálním zastupitelů naději, že má smysl pokračovat dál. I proto by mělo nové vedení být mixem zkušených komunálních tahounů společně s tematicky vyprofilovanými osobnostmi. Toto vedení se také musí shodnout na základních politických konturách politického stylu Zelených pro roky 2018–2019 nad rámec komunálních voleb. Vycházet bychom měli dle mého názoru z těchto bodů:
- pravo-levé vnímání politiky je překonané,
- jsme především Zelení, nikoliv levicoví nebo pravicoví,
- hodnotový základ Zelených vychází z ochrany životního prostředí, sociální spravedlnosti a důrazu na lidská práva (a také práva zvířat),
- Zelení jsou hradbou proti narůstajícímu populismu a xenofobii,
- Česká republika jednoznačně patří do NATO a je hrdým členským státem Evropské unie.
A s tímto budovat širší koncept naší veřejné komunikace. Zásadní změna naší komunikace je, myslím, jedinou nadějí na budoucnost Zelených; a řekněme si to upřímně, jde o hodně. Zelení jsou se svým důrazným akcentem na otázky životního prostředí opravdu hodně potřeba.
